Všechno má svůj čas

„Všechno má svůj čas“ tuhle větu poslední dobou vyslovuji tak často, že s ní musím jít i sem na svůj blog. Říkám ji svým dětem, svým přátelům i sama sobě, když si zoufám, že něco nejde tak rychle, jak bych si přála.

Opravdu věřím v to, že všechno má svoji danou dobu zrání, kterou nemůžete zkrátit, aniž by se to někde negativně neprojevilo. Je to ten jediný správný čas, nejlepší čas pro danou věc. Můžeme se pokoušet najít nějakou zkratku, která se jeví velmi lákavou a výhodnou. Nakonec, třeba i po dlouhé době, však zjistíme, že to nebylo správné. Vrátí nás to na začátek.

Když vám na zahradě roste jablko a vy víte, že ještě není zralé, taky ho nejdete utrhnout, přestože na něj máte chuť. Pokud ano, ztrpkne vám v puse a vy zbytečně přijdete o jeden kus, který mohl dozrát k fantastické chuti.

Všichni neustále někam spěcháme, snažíme se toho stihnout tolik a často za cenu, že nic neuděláme pořádně. Nevěnujeme tomu prostě ten správný čas. Chceme všechno hned. Nakonec je to o tolik těžší, než to mohlo být, kdybychom tak nespěchali. Kolik vlastně strávíte času nad tím, že uvažujete, jak čas zkrátit? Kolik času ztrácíte povídáním a plánováním a sledováním ostatních, abyste svou vlastní dobu nějak popohnali? A kolik času věnujete ostatním na úkor toho svého?

Mám kamarádku, která neustále řeší své zdravotní problémy. Pořád dokola, ty samé potíže v oblasti místa, kam se ukládá její strach a stres. Vím, že jsou psychického původu. „Zkus třeba RUŠku“, říkám jí. „Na to nemám čas, musím to a támhleto…“ odpovídá mi. „A k čemu?“ nechápu. „Slíbila jsem to.“  Říkám si, že i pochopení, cesta k sobě, mají svůj čas… Každý si k tomu jednou dojde sám.

Čas se stává nedostatkovým zbožím, protože se o něj sami okrádáme. Ženeme se za věcmi, které vlastně nejsou důležité, a proto nemáme čas nechat podstatné věci uzrát. Dát jim prostor. Zrealizovat je. Užívat si tu realizaci. Růst – jít poklidně a systematicky krok za krokem a vnímat každý okamžik. Kvést – užívat si své pokroky. Sklízet plody – zažít to zadostiučinění, když se to konečně povede. Mít pod sebou pevné kořeny – roky práce, které přináší nepodstatné uznání ostatních a hlavně pocit pevné půdy pod nohama. Tuhle zemi znám, budoval/a jsem ji pečlivě.

Často nás ke spěchu nutí finanční tíseň, nemoc, strach… Jenže i v takové situaci je důležité nespěchat. Spěch přináší jenom stres a špatná rozhodnutí.  I své děti nutíme do věcí, které mají svůj individuální čas, jen proto, že je srovnáváme s jejich vrstevníky. „Hele, sousedovic Péťa už v tomto věku mluvil/chodil/četl/jezdil na kole/spal sám v pokojíčku/uměl to a ono!“ Učíme je tak od malička srovnávat se a následkem toho spěchat, hnát se za věcmi, o které možná ani sami nestojí. Očekává se to od nich. Budujeme v nich neklid. Potlačujeme individualitu. Nerespektujeme čas zrání, který má vždy svůj správný důvod a tím vlastně opravdu mrháme jejich časem. V budoucnu jim totiž bude trvat déle, než tohle všechno odbourají, aby mohli kráčet po své cestě.

Stejné je to se vším, co v životě děláme. Ať už budujeme firmu, píšeme knihu, přejeme si založit rodinu nebo najít lásku jiného člověka, zotavujeme se ze zranění všeho druhu, vše má svůj správný čas a ten jednou přijde. Většinou, když už to ani nečekáme. Proč? Protože už netlačíme na pilu, nespěcháme, nehrotíme.

Jen správný čas zajistí přirozeně zralé, zdravé ovoce, které bude mít přesně tu chuť, velikost a tvar, jaké má mít. A jedině tyto dispozice mu zajistí jeho vlastní „dokonalost“ v tom nejlepším smyslu slova. Nechte tedy čas odvést svou kompletní práci s vědomím, že takto je to v pořádku.

♥♥♥